Co se stane, když studenti dostanou prostor na chvíli se zastavit a přemýšlet sami o sobě? Sdílení z rozvojového setkání ukazuje, že i malé uvědomění může být začátkem velké změny.
Když jsem přicházela na setkání se studenty, nesla jsem si s sebou jednoduchý záměr – vytvořit prostor, ve kterém se mohou na chvíli zastavit a podívat se na sebe jinak, než jsou zvyklí.
Setkání probíhalo v jejich volném čase. O to víc pro mě bylo cenné sledovat, s jakou otevřeností se do něj zapojili. Co mě během setkání opravdu potěšilo, byla právě jejich chuť přemýšlet a jít do hloubky. Nebylo to o „správných odpovědích“, ale o hledání, zkoumání a někdy i o nejistotě, která k tomu přirozeně patří. Vznikl prostor pro sdílení, otázky i tichá uvědomění. Společně jsme se dotkli toho, co vlastně znamená potenciál. Ne jako něco hotového, co buď máme, nebo nemáme, ale jako něco, co se postupně objevuje. Něco, co se rozvíjí právě tím, že tomu věnujeme pozornost. Mluvili jsme také o tom, co je koučink. Že to není o radách ani o tom, že někdo „ví víc“, ale o prostoru, ve kterém si člověk může sám lépe pojmenovat, co chce, kam směřuje a co už v sobě má.
Velmi si cením toho, že už v tomto věku mají studenti zájem o svůj rozvoj. Že přemýšlí o tom, co jim dává smysl, co je baví a kam chtějí směřovat. Není to samozřejmost – a o to víc je to inspirující. Možná, se také ukázalo, že není potřeba mít na všechno odpovědi hned. Důležité je už samotné zastavení a způsob, jakým o sobě přemýšlíme. Právě cesta k uvědomění je tím, co nás obohacuje a posouvá dál.
V závěru se navíc přirozeně otevřelo téma potřeby jít ještě více do hloubky – a na to už nezbyl dostatečný prostor. Vnímám to jako cenný podnět i důležitou zpětnou vazbu, se kterou budu dál pracovat. Jedno z nejsilnějších uvědomění pro mě bylo, že mladí lidé mají skutečný zájem se potkávat i jinak než jen „povinně“. Chtějí sdílet, přemýšlet a hledat vlastní odpovědi. Možná k tomu jen potřebují bezpečný prostor a někoho, kdo ho pomůže vytvořit. Zároveň mě potěšilo, že zájem o individuální setkání se objevil i po skončení celého setkání.
Odcházela jsem s pocitem vděčnosti – za jejich důvěru, otevřenost i odvahu mluvit o věcech, které nejsou vždy jednoduché. A taky s myšlenkou, že tohle setkání nebylo poslední. Přiznám se, že mě mile překvapil jejich zájem pokračovat dál. Beru to jako důležitý podnět a v hlavě se mi už začíná rýsovat, jak na to navázat.