Nový rozvrh, možná noví učitelé a otázka, která začíná doma zaznívat častěji: „Už víš, na jakou školu půjdeš?“
Odpověď? „Nevím.“ Nebo: „Tam, kam jde kamarád.“ A někdy jen pohled, který říká: Prosím tě, vždyť teprve začal školní rok.
Je to pochopitelné. Ve třinácti nebo čtrnácti letech může být těžké říct, co chci jednou dělat. Osmá třída je ale skvělý čas začít zjišťovat, co mě baví, co mi jde a co bych chtěl nebo chtěla zkusit. Na přemýšlení i objevování je ještě prostor.
Známky nám něco napovědí. Spoustu věcí ale najdeme i mimo žákovskou. Někdo umí dát dohromady partu a zorganizovat společnou akci. Jiný vydrží hodiny něco vyrábět, opravovat nebo vymýšlet. Další dokáže vyslechnout kamaráda a najít slova, která mu pomohou. Dětem přitom tyhle schopnosti často připadají tak samozřejmé, že je ani nenapadne považovat je za svou silnou stránku. A právě u toho stojí za to se zastavit.
Místo velké otázky „Čím chceš být?“ můžeme začít něčím bližším:
- Co tě v poslední době opravdu bavilo?
- Na co jsi byl/a pyšný/á?
- S čím se na tebe obracejí kamarádi?
- Co by sis chtěl/a vyzkoušet, kdybys měl/a možnost?
Z takových rozhovorů mohou postupně vznikat první nápady. Na návštěvu školy, zajímavý kroužek nebo setkání s někým, kdo dělá práci, o které dítě zatím moc neví.
Doma to ovšem někdy drhne. Rodič chce pomoct, dítě slyší další vyptávání a rozhovor skončí dřív, než pořádně začal. V tu chvíli může pomoci někdo, s kým si dítě o své budoucnosti promluví mimo rodinný kruh.
Při setkáních s mladými lidmi ráda otevírám právě tyhle otázky. Baví mě chvíle, kdy se u něčeho zastaví a řeknou: „Tohle mi vlastně jde.“ Nebo: „To bych chtěl/a zkusit.“ I odtud se dá začít přemýšlet o další škole.
Na začátku osmičky může být odpověď pořád „nevím“. Jen se k ní postupně přidá: „Ale tohle mě zajímá.“ A to je dobrý začátek